Superlinka

Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus (Jacq.) P. Kumm., Führer Pilzk.: 24, 104 (1871)) je jedlá dřevokazná houba z čeledi hlívovitých.

Popis

• Klobouky hlívy ústřičné svou barvou i tvarem připomínají větší ústřice, odtud pochází i druhové pojmenování. Klobouky jsou v mládí sklenuté s podvinutým okrajem, později 5 – 25 centimetrů široké, vějířovité, hladké a pružné, okraj se stává ostrým. Zbarvení je široce proměnlivé od barvy bělavé, šedomodravé až k šedohnědé nebo hnědé. Zbarvení je závislé na podmínkách růstu, vzdušné vlhkosti apod. Klobouky rostou jako u většiny ostatních hlív nad sebou v trsech, řadách nebo vrstvách nad sebou. Trsy plodnic mohou dosahovat hmotnosti i několika kilogramů. Dosti často jsou klobouky spodních plodnic poprášeny vyklíčenými výtrusy, takže na sobě mají bílý povlak. Jde o přirozený a neškodný jev, který vzniká i při skladování.
• Lupeny jsou nízké, měkké husté, sbíhající na třeň, u třeně jsou často vidličnatě větvené. Zbarveny jsou zprvu bíle až bělavě, ve stáří šedě.
• Třeň je velmi krátký, 1-4 cm dlouhý a 1-3 cm tlustý, výstřední až postranní, velmi tuhý, bílý, později šedavý.
• Dužnina je čistě bílá, velmi pružná a štavnatá, zbarvení na řezu nemění.
• Chuť je nasládlá, vůně silně příjemně houbová
• Výtrusy jsou bezbarvé, válcovité a hladké, s rozměry 8-12×3-4 mikrometru.

Výskyt

Roste od konce léta až do zimy, při mírné zimě často i na jaře, na živých nebo odumřelých kmenech listnatých stromů, zejména na bucích, vrbách, ořešácích, břízách, topolech nebo jeřabinách. Pěstuje se i uměle, jak průmyslově tak i v domácích podmínkách.

Je velmi podobná hlívě plicní, ta je však světlejší barvy a roste na podobných stromech avšak od jara do podzimu.

Hlíva ústřičná je široce rozšířená houba rostoucí po celém světě, roste v mírném pásmu i v subtropických lesích.

Houbaření je záliba, která spočívá v chození po lese a hledání a sbírání hub. Někteří houbaři pěstují houby i doma. Češi jsou považováni za nejvášnivější houbaře na světě, alespoň jednou ročně vyrazí na houby přes sedmdesát procent obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby. Podle České zemědělské univerzity připadalo v roce 2006 na jednu českou domácnost 8,2 kg nasbíraných hub.

Kromě Čechů je houbaření široce rozšířeno v zemích Evropy ležící severovýchodně od České republiky (Rusko, Polsko, Slovensko). V ostatních zemích Evropy není tato záliba příliš rozšířená a praktikují je pouze malé zájmové spolky a skupiny. Houbaření je rozšířenější v některých oblastech Skandinávie. Mimo Evropu je sběr a pěstování hub rozšířeno zejména v jihovýchodní Asii^.

Vybrané houby České republiky

Jedlé houby

• bedla vysoká
• čirůvka havelka
• hlíva ústřičná
• holubinka mandlová
• hřib borový
• hřib bronzový
• hřib dubový
• hřib hnědý
• hřib koloděj
• hřib kovář
• hřib smrkový
• hřib uťatovýtrusý
• hřib žlutomasý(babka)
• klouzek sličný
• kozák březový
• kozák dubový
• kozák habrový
• kozák topolový
• křemenáč březový
• křemenáč dubový
• křemenáč osikový
• křemenáč smrkový
• lakovka ametystová
• liška obecná (houba)
• muchomůrka růžovka(masák)
• pýchavka obecná
• ryzec pravý
• ryzec syrovinka
• suchohřib plstnatý
• václavka smrková
• žampiony

Nepoživatelné

• podhřib žlučový
• hřib satan

Smrtelně jedovaté

• muchomůrka bílá
• muchomůrka zelená
• muchomůrka jízlivá
• závojenka olovová
• vláknice Patouillardova
• pavučinec plyšový

Psychotropní

• lysohlávka česká
• muchomůrka červená

Lupen neboli lamela (lidově „čárky“) je žebrovitý útvar (typ hymenoforu) na spodní straně klobouků hub, který tvoří radiální tkáň. Nese výtrusné rouško, hymenium.

Lupeny jsou typickým a důležitým rozpoznávacím znakem lupenatých hub, a to jak druhů, tak rodů. Lupeny být řídké či husté; vysoké či úzké; pružné či křehké; lámavé, tvrdé nebo měkké. Rozlišuje se několik druhů ostří lupenů: celistvé, vroubkované, zoubkované, vločkaté atp. Další důležitým rozpoznávacím znakem je připojení lupenů k třeni, které je pro některé druhy hub charakteristické. Následující tabulka zobrazuje klasické typy připojení hub ke třeni.

K lupenatým houbám patří mnoho jedlých i jedovatých hub. Nejznámějšími jsou např. pečárky, bedly, holubinky, ryzce a muchomůrky.

Jiné houby namísto lupenů mají na spodku klobouku hymenium uspořádané do rourek, jako například hřibovité houby.

Muchomůrka (Amanita) je rod hub z čeledi štítkovkovitých (Plutaceae), zahrnující asi 600 druhů. Některé muchomůrky jsou jedlé a vysoce ceněné (jako např. muchomůrka císařská), mnoho z nich je však jedovatých a smrtelně jedovatých. Odhaduje se, že zástupci rodu muchomůrka jsou zodpovědní za cca 95% smrtelných otrav houbami, přičemž něco málo přes polovinu připadá na vrub jedinému druhu, muchomůrce zelené.

Taxonomie

V minulosti byly muchomůrky řazeny do čeledi muchomůrkovitých – Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové (viz např. Index Fungorum (2004)) řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítkovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).

Etymologie slova muchomůrka

Slovo muchomůrka znělo původně muchomorka a odráželo skutečnost, že se plodnice muchomůrky červené dříve používaly na likvidaci much. Plodnice se máčela v mléce, pocukrovala a pak se zavěsila v místnosti. Mouchy se přiletěly nasosat, omámené spadly dolů, kde je stačilo jednou za čas zašlápnout, případně jinak zlikvidovat (například tam nechat vědro s vodou, aby se mouchy utopily).

Pověst

Staročeská pověst vypráví, že v minulosti byly lesy plné strašidel, ale rostlo v nich jen málo hub. Jak postupně přibývalo lidí, rozhodl se lesní duch svou říši zrušit a všechna strašidla podle přání proměnil na zvíře nebo rostlinu. Jednoho dne za ním přišly také tři víly. Vzhledem si byly na první pohled dosti podobné, ale každá měla jinou povahu – jedna byla dobrá, druhá zlá a třetí fintivá. Podle jejich přání je lesní duch proměnil v houby – muchomůrku růžovku, muchomůrku zelenou a muchomůrku červenou.

Kozák habrový (Leccinum carpini) je jedlá houba z čeledi hřibovitých.

Synonyma

• Boletus carpini (Schulz in Mich.) Moser
• Leccinum griseum (Quél) Singer

Popis

• Klobouk má v průměru 4 – 14 cm, žlutohnědý, šedohnědý až černohnědý, za sucha často až osmahle černý, obyčejně vrásčitě nerovný a za suchého počasí často políčkatě rozpukaný, suchý, neslizký.
• Rourky jsou bělavé pak žlutavě šedavá, posléze špinavě olivově žlutošedavé, otlačením šednoucí až černající.
• Třeň je 5 – 13cm dlouhý, ve spodní polovině často trochu břichatě naduřelý a v hořejší polovině často vrásčitý, bělavý a skoro černě tečkovaný, otlačením černající.
• Dužnina je bělavá až slabě nažloutlá, na řezu rychle růžovějící, pak šedofialová až černající.
• Vůni má příjemně houbovou, chuť mírnou a poměrně výraznou.
• Výtrusný prach 10 – 20×5 – 7mikronů

Výskyt

Roste převážně pod habry, řidčeji i pod jinými listnatými keři a stromy. Většinou koncem června a v červenci, zřídkakdy později. V létě je kozák habrový u nás mnohem hojnější než kozák březový, který roste hlavně k podzimu a na podzim. Vyskytuje se v celém mírném pásu severní polokoule.

Použití

Kozák habrový je výtečná jedlá houba, má však tu estetickou nevýhodu, že na řezu brzy černá. Ke sběru nejlepší mladé houby ve stadiu než se barva klobouku začíná barvit do tmava. I když při přípravě jídla dužnina zčerná, chuťově nedozná žádnou újmu.

Možnost záměny

Nedá se zaměnit za jedovaté houby. Mezi kozáky je několik značně si podobných druhů, které se liší jednak vázaností na určitou dřevinu, jednak změnou barvy dužniny na řezu. Nejbližší podobnost má s pod břízami rostoucím kozákem březovým.

Hříb kovář (Boletus erythropus (Fr. ex Fr.)Krombh.), je jedlá a velmi dobrá houba z čeledi hřibovitých. Při její konzumaci je však nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrová nebo nedovařená může vyvolat trávicí potíže. V některé literatuře je proto tento hřib uváděn jako za syrova mírně jedovatý. Mnohým houbařům se svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel jméno čarodějnice. Ve starší literatuře bývá zaměňován s hřibem kolodějem (např. Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 77, 125, 134, 150).

Vzhled

Makroskopický

Klobouk má v průměru 5 – 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý až černohnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý.

Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i albíni, kteří nevytvářejí červeně zbarvené rourky. Takto odlišní jedinci bývají někdy označováni jako hřib kovář odbarvený (Boletus luridiformis var. discolor (Quél.) Krieglst.)

Hřib borový (Boletus pinophilus Pilát & Dermek) je výborná jedlá houba z čeledi hřibovitých, vhodná ke konzumaci ve všech úpravách. Houbaři je oblíbená zejména pro svojí masitost a malou červivost. V období posledních let je u nás její výskyt stále řidčí.

Hřib borový je bioakumulátor těžkých kovů rtuti. Ke snížení rizika se doporučuje vyhnout se sběru v blízkosti znečistěných oblastí, dolů, tavících pecí a silnic. Navíc by póry měly být před požitím odstraněny, jelikož obsahují největší koncentraci zněčištěných látek.

Houba je z hlediska ohrožení u nás řazena do kategorie VU (zranitelný), měla by být tedy chráněna a ne sbírána ke konzumaci.

Makroskopický

Klobouk má tlustě masitý, 6-25 cm široký, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti ploše rozložený až polštářovitý, na povrchu nerovný, hrbolatý a drobně svraskalý, jakoby sametový, v mládí bělavě ojíněný a někdy při okraji světle růžový. Barva klobouku se červenohnědá až sytě kaštanová. Pokožka v dospělosti jako tenounká blanka přesahuje trochu okraj klobouku.

Rourky jsou v mládí bělavé a pak žlutozelené, ve stáří až skoro zelené nebo olivové, až 25 mm vysoké. Póry jsou drobné, okrouhlé, u třeně nahnědlé, jinak stejně zbarvené jako rourky.

Třeň je 6-15 cm dlouhý a 2,5-5 cm široký, tvrdě masitý, dole výrazně (zejména v mládí) jakoby napuchlý, tedy kyjovitý, v mládí až kulovitý, okrový až světle hnědý, s načervenalým nádechem a s jemnou, hustou síťkou, bělavé barvy a to hlavně v horní polovině třeně.

Dužnina je tuhá, bílá, pod pokožkou klobouku vínově načervenalá nebo červenohnědá, na řezu barvu nemění. Vůně a chuť jsou příjemně houbové.

Klouzek (Suillus) je rod hub z čeledi klouzkovitých (Suillaceae). Houby tohoto rodu tvoří mykorrhizu pouze s jehličnany. Jedná se většinou o dobré, jedlé houby, které jsou svou kvalitou srovnatelné s hřiby (zejména klouzek obecný).

Popis

Klobouk je masitý, většinou slizký a i za sucha lesklý. Vyskytují se však i druhy s kloboukem šupinatým a suchým klouzek (hřib) strakoš. Na klobouku je zejména v mládí patrnné velum, ale není to 100% pravidlem. Právě slizkost klobouku někdy může odrazovat od sběru, slizkou vrstvu lze ale většinou snadno sloupnout. Snad v případě, kdy je plodnice vystavena přímému slunci, může být oloupání klobouku obtížnější. Třeň je z prstencem nebo s gutačními kapénkami. Pouze vzácně je holý. Výtrusný prach je rezavě až olivově hnědý. Výtrusy jsou elipsovité až vřetenovité, hladké.

Obchod

Obchodování je v České republice povolenou pouze s některými druhy. Jsou to: klouzek bílý (jen mladé plodnice), klouzek kravský (jen mladé plodnice), klouzek obecný, klouzek sličný, klouzek slizký, klouzek strakoš a klouzek zrnitý. Při prodeji je dovoleno oloupání klobouků.

Chráněné druhy

Některé druhy klouzků se v České republice vyskytují zřídka nebo zcela výjimečně a zasluhují proto ochranu. U druhů označených jako CR (kriticky ohrožený) je v případě nálezu doporučeno kontaktovat nejbližší mykologickou společnost a tuto skutečnost ohlásit.

Seznam ohrožených druhů dle Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky (2006).

Bedla vysoká (Macrolepiota procera, někdy také Lepiota procera) je jedlá a velmi chutná stopkovýtrusná houba z čeledi pečárkovité. Pro svou relativně malou možnost záměny za jedovatou houbu je vhodná ke sběru a kulinářskému užití. K požívání je vhodný především klobouk, třeň je tuhý.

Popis

Klobouk má v průměru 10 – 25 cm, v mládí uzavřený, vejčitého tvaru. Později dostává kuželovitý až plochý tvar. Uprostřed je tmavý hladký hrbolek. Pokryt je velkými hnědými šupinami.

Třeň je válcovitý, lehce vylomitelný, v mládí uvnitř vatovitý, posléze dutý.

Dužnina je v klobouku měkká, ve třeni vláknitá až tuhá. Vůně je jemná, chuť lehce oříšková.

Výskyt

Bedla vysoká roste hojně v listnatých i jehličnatých lesích, převážně na prosvětlených okrajích a mýtinách.

Kulinářství

Bedla vysoká je vynikající jedlá houba, zvláště se hodí k obalování a smažení (jako řízky), je však použitelná i k běžné přípravě dušením nebo k sušení. Třeně jsou však poněkud tuhé. V Česku je známý chutný recept bedly na kmíně.

Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 1 500 000 druhů hub. V České republice je zjištěno asi 10 000 druhů.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou jsou oleje a glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

Evoluce

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organizmů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900–570 miliony let. V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320-286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známé ze současnosti.

Stavba těla

Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.